THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Takřka do roka a do dne se do Prahy vrátili američtí WOLVES IN THE THRONE ROOM. Black metalová úderka s neotřelou image a celkovým přístupem prakticky zopakovala své loňské vystoupení, které dle počtu přítomných diváků očividně zanechalo pozitivní dojmy.
Aktuálně čtveřice, stejně tak jako vloni, nechala pro navození atmosféry nad pódiem rozsvítit tmavě modré světlo, přičemž během více než hodinu trvajícího vystoupení se jeho jas a intenzita měnily jen velice málo. Zklamán byl asi ten, kdo čekal, že nám „vlci“ tentokráte ukáží i svoji jemnější tvář v podobě skladeb s ženským vokálem. Nic takového se (opět) nedělo. Set tedy znovu pozůstával z čistě black metalového běsnění plného, co do stopáže, skutečně velkorysých kompozic. Jejich v zásadě tradiční black metalová náplň, což obnáší hojný výskyt rychlých sypaček, které prolínají „evropské“ melodie, se vyznačuje zvláštní aurou přitažlivosti, jež povznáší tvorbu amerických vysoce nad lepší žánrový standard. Na většinou gigantické časové ploše dokáží posluchače hypnotizovat repetitivními rytmy a kytarovými riffy, aby se vzápětí postupně a nenásilně přeorientovali na ambientní zvukové plochy, kterých však, na rozdíl od studiových nahrávek, bylo v živém provedení přeci jen méně. WOLVES IN THE THRONE ROOM svůj vymezený čas opět využili především na demonstraci tvrdosti svého živého projevu a oproti rok starému koncertu jsem měl dojem, že ještě o něco více přitlačili na pilu. Představení, jehož délka o patnáct minut přesáhla „zavírací“ hodinu na Sedmičce (dohrálo se přibližně ve 22:15), znovu představilo tuto zajímavou kapelu jako introvertní chlapíky, kteří toho na pódiu moc nenamluví, ale když se chopí nástrojů, tak z fjordů na všechny strany lítají veliké kusy ledu.
Předskokan, ač žánrově úplně jinde, byl s ohledem na dramaturgii večera vybrán citlivě a dobře. Domácí GOSPEL OF THE FUTURE pojí s hlavní hvězdou vyznávání monotónních rytmů a zřejmá záliba v tradičním metalovém zvuku. Valivé skladby, nesoucí se většinou ve středních tempech, ruku v ruce s hutným kytarovým zvukem a průraznými bicími fungují velice dobře i v koncertním provedení. Je vcelku jedno, jestli stylu moravských budeme říkat sludge anebo hardcore, to podstatné je, že kapela s prozatím poslední bezejmennou deskou, našla svůj jasný a jak ukázalo i toto vystoupení, správný směr. Zajímavým faktem, který dokazuje bourání kdysi tak mohutných bariér mezi jednotlivými scénami, je, že koncertní repertoár GOSPEL OF THE FUTURE tvoří i cover „Géniové“ od domácí metalové legendy MASTER´S HAMMER.
Co se zvuku týče, taktéž si nebylo moc na co stěžovat. Obě vystupující kapely byly v rámci možností strahovského klubu ozvučeny velmi dobře a díky tomu mi hlavní hvězda večera v krátké době už podruhé dokázala, že i black metalový koncert může být příjemným a především čitelným posluchačským zážitkem.
Fotografie: Thorn (Vídeň)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.